Jmenuji se Ondra Šedivý, je mi 26 let. Od května 2020 jsem po těžké dopravní nehodě na motocyklu. Ležím, nemluvím, jídlo přijímám sondou do žaludku. To tak přijde, že jsem byl v pohodě nastartovaný mladý kluk, který žil normální život – práce, koníčky, zábava, kamarádi, rodina a vše co nám život přináší – než vám do toho vstoupí něco, s čím asi nikdo nepočítá.
Mně se do cesty postavil traktor s přívěsem, jehož řidič se jen tak, bez jakéhokoliv doprovodu, výstražného majáku nebo trojúhelníku, obracel na hlavní silnici. Zůstal stát přes oba pruhy, já se vyhoupl na horizont a tam se to stalo. Nejel jsem rychle, měl jsem asi 5 vteřin na reakci. Stačil jsem ještě lehce zareagovat, ale pak už nevím nic.
Sám jsem se snažil v rámci možností chránit a zdokonalovat. Jezdil jsem na kurzy bezpečnosti, pomáhal kamarádům začátečníkům v prvních krůčcích na motorce, předával jsem jim své znalosti a zkušenosti tak, aby se vždy z vyjížďky vrátili v pořádku. Bylo to moje velké hobby, které jsem bral velmi vážně a zodpovědně.
Po nehodě jsem asi 5 dní bojoval sám se sebou. Nevím co, ale něco mě sem táhlo zpátky. Rodiče? Já sám? Nebo že bych tu měl ještě na tom světě něco dokázat a ne se vypařit a nechat to na ostatních? Po asi ročním putování po všech možných nemocnicích jsem od května 2021 doma, kde se o mne stará mamka. Taťka se také snaží pomáhat, i když je sám už několik let v invalidním důchodu. Ale rodiče jsou tady teď pro mne a já doufám, že až se dám do pořádku, tak tu budu zase já pro ně.
Celý můj průšvih je, že jsem se moc bouchl do hlavy. Lékaři mi moc nevěřili a velké šance nedávali. Zařadili mě hned do škatulky „vše špatně, ten se z toho nedostane“, jenže já se z toho nejhoršího dostal a chci se dostat ještě víc. Takže makám, cvičím, částečně se dokážu hýbat, sleduji a vnímám vše kolem sebe, protože rozumím, chápu, brečím, směji se, jen mě to moje tělo “trochu” neposlouchá. Ale vše je to o vůli a tu já mám hodně velikou, a proto žádám ve vší pokoře o pomoc. Potřebuji komplexní rehabilitaci s partou lidí, kteří své práci rozumí, jsou profesionálové. Profesionálové s empatií a velkým srdcem, kteří pomáhají nejen takovým, jako jsem já. Chtěl bych zase normálně fungovat a žít.
Teď moje kroky směřují do Piešťan do rehabilitačního centra AXIS, kde mají velkou otevřenou náruč pro takový lidičky jako jsem já.
Tak mi, prosím, držte palce a těším se na Vás všechny, kdo mi pomáhají a budou pomáhat na této cestě. Věřím, že vám všem jednou přijdu sám otevřít dveře a osobně poděkovat.
Zdraví Vás Ondra Šéďa.
