Když se řekne „den, kdy se vám narodí dítě“, většina lidí si představí štěstí, pláč radosti, první dotek, první přitulení. Ale já si ten den pamatuji úplně jinak.
Bylo léto 2020, když se naše dcera Sofinka rozhodla přijít na svět. Jenže to bylo příliš brzy – ve 27. týdnu těhotenství. Místo narození s radostí to byl porod plný strachu. Místo hřejivého objetí přišlo ticho. Místo náruče inkubátor. A já? Já ležela o několik zdí dál, s prázdnou náručí a hlavou plnou bolesti. Ani jsem ji nestihla pochovat.
Pamatuji si ten pocit, jako by to bylo včera. Ležela jsem na nemocničním lůžku, zticha, s pohledem upřeným do stropu, a ptala se: „Proč zrovna ona? Proč zrovna naše holčička?“
Přesto jsem v sobě cítila něco silnějšího než strach – víru. Víru v ní. V to, že to zvládne. Že její příběh teprve začíná.
Jenže osud si připravil další překážku. O pár dnů později prodělala Sofinka masivní krvácení do mozku. Zároveň se jí začal tvořit přebytek mozkomíšního moku, který nebezpečně utlačoval mozek. Musela podstoupit akutní zákrok – lékaři jí do hlavičky vložili houbičku, přes kterou se mok odsával. Když to nepomohlo, následovala další operace. Tentokrát jí byla zavedena trvale hadička (VP shunt), která odvádí mok do bříška. A ta už v jejím těle zůstane napořád.
Žádný rodič nechce slyšet, že jeho dítě může žít s trvalým postižením. Ale pořád jsme doufali, že se stane zázrak. A chvíli se opravdu zdálo, že máme vyhráno.
Po dvou těžkých operacích jsme si Sofinku konečně mohli odvést domů. A domov byl najednou plný naděje. První tři měsíce vypadalo, že vše dohání – poctivě jsme cvičili, radovali se z každého pokroku. Každý úsměv byl zázrak.
Pak ale, kolem čtvrtého měsíce, přišel zlom. Ze dne na den přestala zvedat hlavičku. Nehýbala nožičkami. Přestala se smát. Byla to bezmoc, která se nedá popsat. Jako by se náš svět znovu zhroutil.
Ale nevzdali jsme to. A Sofinka taky ne.
Začali jsme znovu – intenzivněji a s ještě větším odhodláním. Každý den cvičíme Vojtovu metodu. Jezdíme do Hořovické nemocnice na rehabilitace. Když to finančně zvládneme, využíváme i specializované neurorehabilitační kliniky, osteodynamiku, hipoterapie… Tyto terapie bohužel nejsou hrazeny pojišťovnou, ale právě díky nim Sofinka dělá obrovské pokroky.
Začala se otáčet, snaží se plazit, a nyní pracujeme na tom, aby jednou dokázala stát. Prognóza jejího vývoje je stále nejistá. Nevíme, jestli bude někdy chodit. Nevíme, jestli bude samostatná. Ale víme jedno – Sofinka to nevzdává. A my také ne.
Na konci roku 2024 se naše rodina rozrostla o další malý zázrak – narodil se nám zdravý, donošený chlapeček Kubík. A mezi ním a Sofinkou vzniklo něco, co se nedá vyjádřit slovy. Láska čistá, bezpodmínečná. Kubík ji objímá s takovou něhou, jako by přesně věděl, že je jeho úkolem ji chránit. A Sofinka se na něj dívá s jiskrou v očích. Jako by právě v něm nacházela tu jistotu, kterou jí osud tolikrát vzal.
Každý den je pro nás výzva. Ale i dar. Sofinka je pro nás inspirací, obrovskou bojovnicí, která zvládá víc, než by kdo čekal. Díky speciální péči a vaší podpoře má šanci rozvíjet se dál. Každá terapie, každá podaná ruka, každý příspěvek nám pomáhá posunout se o krok blíž ke snu – že jednoho dne udělá své první kroky.
🙏 Prosíme vás o pomoc. Pomozte Sofince vybojovat život, jaký si zaslouží.
Pomozte nám věřit, že nic není ztraceno.
Pomozte nám to nevzdat.
